V dnech mládí vřelých, v kterých máme rádi
vše kolem, zem i nebe, proud, jenž pádí,
i vzduch, jejž pijem, v oné zlaté době:
ji miloval a přivinul ji k sobě.
To jednou večer bylo v sadu starém,
kdy opojený silou, mládí darem –
plál západ právě, okna svitla zlatem –
jí ruku vzal a políbil ji s chvatem.
Šli dlouhým, měkkým stínem starých buků,
a Sylva v jeho nechala svou ruku
a jen ji stiskla mlčky v nepokoji,
a za červánků záře byli svoji.
Den váhal mřít, by zřel je ještě málo,
a noc šla blíž, jak na zvědy, se zdálo,
a všecky hvězdy, jak k nim zřeli spolu,
se nahýbaly, chtíce vidět dolů...