Když v lenošku svou měkkou klesnu
ve prázdně sladkou hodinu,
vždy na svých knihách, zpola ve snu,
rád dlouhým hledem spočinu.
Tu na stole i v skříni stojí,
tu v kupách leží nerovných,
jsou svědky tiché práce mojí,
jsou svědky snů i bojů mých.
Jak drahé jsou mi! Z dětství doby
už v mnohých hledám posily,
a zlé i dobré v středu koby
už chvíle se mnou prožily.
Tu zdědil jsem a onu s chvatem
jsem z krámu nesl, zářící,
a tiskna skvost svůj pod kabátem,
jak domů lét’ jsem vánicí!
Ta lásky dar, a jiné, jiné
mi darovali přátelé;
jich tváře vidím, zrak jich kyne,
však mrak mi sedá na čele.
Kde jsou teď všichni? Jedni zradou
mě otrávili do hlubin,
a mezi mne a jiné kladou
se ledné kry a mha a stín.
Z mých přátel mnohý kdesi v dáli,
a mnohý také v zemi spí,
a jen ty knihy zachovaly
mi věrné svoje přátelství.
A z každého knih skříně koutku
jak šeptal by mi vlídný hlas:
Kde toulal jsi se, milý bloudku,
pojď, pojď si zase mezi nás!
Tu sednu zase mezi nimi,
a paměť rázem vzpomene
na dlouhé, krásné noci zimy,
na noci s nimi probděné.
A myslím si, jak v jizbu chudou
můj pohled letí tam a sem,
že jen ty knihy po mně zbudou,
a budou kdys mým odkazem.
To málo je a zas tak mnoho:
pár sežloutlých, pár nových knih,
však s nimi poklad míru toho
a štěstí, jež jsem našel v nich.