Jsi z oněch duší, které poznat pouze
už štěstím je, i když je nelze míti;
a zdvihnout zrak k nim, sepnout ruce v touze,
je modlitbou, je vlastní zvedat žití.
Jdou, úsměv na rtech, tiše světa lány,
a každým krokem zář a dobro sijí
a lásku v srdci, mlčky nesou rány,
a svět je dobrý jen, že ony žijí.
Ty drží svět, že nezhroutí se celý
svou láskou k dobru na oblouku ramen,
a z nich se, třeba krví zrůžovělý,
vždy prýští bajný živé vody pramen.
Jen proto, ony že k nám na zem slétly,
lze věřit, lidstvo v lepší věk že pílí,
ó, jdi a veď mě, ty můj stíne světlý,
jdu v stopách tvých a vím, že dojdu k cíli!