Je světlá noc, a hledím z okna ven –
chce blouznit se mi jako v prvním mládí!
Jak celý svět je kouzlem proměněn,
jak v tajuplné snění mě to svádí,
kams do modravě zašeřených cest,
ve stíny lesů, k výši zlatých hvězd
mě čarovnou cos nese, divnou mocí
v té měkké, teplé noci.
A pohádka a život – jedna směs,
jež bez hranic jak nebe s mořem splývá –
ach, ano – věru – klopýt’ jsem a kles’,
leč v stříbru luny duše kal svůj smývá,
z mých trnů roste bílý, vonný květ,
a v duši sníh a běl je dětských let,
jak andělé jí letí ku pomoci
v té měkké, teplé noci.
Hle, nalezl jsem zase zlatý klíč,
jenž všechněch tajů zámky otevírá –
ten vypad’ mi, když nízký jal mě chtíč –
ó, velká, věčná básni všehomíra!
Nechť zítra zas mi němý je a hluch,
teď plný hudby, šeptu vlahý vzduch,
vše chápu zas, jak naslouchal bych otci
v té měkké, teplé noci.
Zas rozumím, co květu praví květ,
co zdá se ptákům, co list šepce vánku –
ó, pojď, já vše to na pohádku splet’
a vyšeptám ji tobě do červánků,
má lásko sladká! Slyš, jak na můj kyn
se rozpěl slavík v šeru doubravin,
jak slétají se k nám teď snové krotcí
v té měkké, teplé noci...