Je duchů svět. Zrak nezří v mrtvém vzduchu
jich krok a polet, který vlá tak tiše,
bran neznáme, cest, mostů do té říše,
však v srdci vpsánu o ní máme tuchu.
Cos jakby vzdychlo náhle v jizby hluchu –
práh zapraskal – kdos vešel – blízko dýše –
leč nezříš nic – jen záclona se kníše...
Ó, co tu všude tajemného ruchu!
Od lidí k Bohu jaká propast zeje!
Když v stupnici vše rozvíjí se, v středu
že nebylo by tomto žití děje?
Duch popírá, svou lampu rozžhne, vědu,
do koutů svítí, skepsi, výsměch v hledu,
však srdce, snad že pravdě blíž, se chvěje.