Jsem s tebou sám – tak často sám tu zbudu.
Jsi jak můj druh, jenž odhání mi nudu,
tak jasně pláš jak mlhou zraky vlčí,
a co kol nás, vše hluché je a mlčí.
A jak tvůj dým se šedomodrý vine,
svůj spřádám sen. A cesty vidím stinné,
a touhou hned jsa po venkově jatý,
už vidím, kouř jak modrý stoupá z chaty
a z polí dál, z ohníčku drobných dětí,
co praská klesť, jak vzhůru k nebi letí.
Tou dobou vždy jsme z toulky jeli domů –
všech vzpomínám – ve stínech starých stromů.
A kolem kol, klidnými pod nebesy,
kam padl hled, jak dým tvůj modré lesy...