Obloha je stkána bledá
z andělských jak bílých per,
tmavé les k ní témě zvedá –
táhne tichý svatvečer.
Jaké ticho v širém lese,
kde vše bílý skrývá sníh!
Dříve než kdo naděje se,
má je také v prsou svých.
Ztracený jak v dávném čase
ráj by se to otevřel;
duše na mžik odívá se
v čistých citů sněžnou běl.
Havran smutku v dálku letí,
střásá starost těžká skráň.
V sněžná pole nepaměti
vzpomínání kráčí laň.