Ó, jezera a moře, lesy, skály,
jichž hlavy sněžné v azuru se klenou,
zda nevděčnějších z těch, kdo přišli z dáli,
nad ty, kdo zvou se prvně mužem, ženou?
Před vámi stojí s hlavou zamyšlenou,
jak vaši krásu, dech by lačně ssáli,
pak polibek on vezme jí, pln chvály,
a dívati se – oba zapomenou.
A posléz – jihu zahrada že vonná?
Víc vůně vlas má, který splítá ona,
je nad žár sněhu nach, jenž v líc jí skočí.
Nad cypřiše vzrůst jeho, ňadra její
se kouzelněj než vlny moře chvějí,
a jezero hloub nemá jejích očí...