U cesty pár prken, sešlá jsou a šedá,
ale nestanouti, jdeš-li kol, to nedá.
Vryto tam pár křížků, tu i jména byla,
ale teď už prkna smytá jsou a shnilá.
Cesty prach je kryje, slunce žár je bělí,
bouř a déšť je smáčí, zima zachumelí.
A já spitý dechem obrovitých lesů,
šírou země dálí se skal srázných tesů,
třpytem, který hraje v sněžných vodopádech,
v oku tichých jezer zamodralý nádech,
zelených luk stráně, v sluchu zvonky bravu,
vítězný zpěv bystřin, věčné hřmění splavu,
u prken jsem stanul, zachvěl jsem se bolem,
že i zde v té kráse přec jen Smrť šla kolem.