Je venku žár, a země myslí na žně
a na srp, na stoh, vrchol léta slávy,
les, zdá se, dřímá. K mýtině jdou vážně
svým volným, těžkým krokem tmavé krávy.
Chlad lesa táhnou nozdrami, jež chvějí
se nepoklidně, hlavy velké kloní,
pak náhle stanou. Každém při kročeji
jim s krku zvonek houpá se a zvoní.
A napnou šíje, dívají se tiše
a dlouho, vážně na vysoké lesy,
pak v lese mizí, z něhož vlhko dýše,
a jen ty zvonky stále zvučí kdesi...
Já čekám v mechu, až mne píseň vzruší,
a sním tu rozkoš s přírodou být vždycky,
a s každým krokem nechat zníti v duši
hlas písně tklivý, měkký, melodický.