Že cizinců tam asi více tuší,
u restaurantu ve Versaillích hrává;
mlád, vyholený, umělecká hlava,
vlas dlouhý padá přes týl mu i uši.
Hrá chansony, jež hýbou davu duší,
a zpívá... píseň Wolframa, slyš, lkavá...
hlas měkký má, snad někoho i vzruší,
leč v celku přece – jaká smutná sláva!
A tušíš: talent – velké žití cíle –
a potom: Paříž! – žena nebo ženy –
a krutý hlad a zoufalosti chvíle.
A stále hloub, jak vír když lístkem točí...
Leč studu sled přec zbývá z trapné změny:
když peníz béře, zavírá své oči.