Parno, sucho. Mraky plynou
jako černých jezdců davy
přes oblohu bledě sinou,
ale let svůj nezastaví.
Země puká v nebes trýzni;
volala – pal žeh’ ji dále,
teď již mlčí v kruté žízni –
rýhy v ní – rty okoralé.
Cesty prašné, pole zprahlá,
žito řídké, hluché klasy,
a již žloutne zponenáhla
bez naděje, beze spásy.
Vysušená řeka crčí
žlutým pískem jako v poušti,
vadne listí, v lesním smrčí
jehliček jen déšť se spouští.
Mlčí mlýn. I pták již utich,
píseň v pastvách odumřela,
v lukách žárem sežehnutých
marně květů hledá včela.
A ty mraky letí v dáli,
nestaví se, dále plynou,
jenom jeden mráček malý –
rozplakal se nad krajinou.