Psaníčko přišlo, krasopisně psané... Ah! studenti! Nu, co pak chtějí as? Hm.. studentský list!... prosíme vás, pane... s příspěvkem malým přijďte mezi nás...
Můj Bože! hoši! Vždyť se málo hodím v radostný kruh váš mladý, bujarý, toť jako vrak je k novým připiat lodím, kde vlajky vlají, kynou stožáry.
Časopis... pravda – také jsme jej měli, a bude tak snad časy po všecky; vznět mladých duší svých jsme jako včely tam snášeli – med snů svých hymettský.
Jak baviti nás měly logarithmy, jak poutat síly přenos na kladce, když hlavou táhly písní hravé rythmy a slávy sen...! My žili v pohádce.
Kdo nemyslil z nás, že mu bude přáno sít pravdy velké lidských do hrudí, že jednou večer ulehne a ráno se jako Byron – slavný probudí?
Ty nadšené i sladkodeché básně, ty povídky z hor, tklivé novelly! A všecko doma opsalo se krásně v sobotu večer nebo v neděli.
Druhové milí... zlatí, milí braši, jež líbaly kdys Musy na čelo, Holmane, Bieble, Nesý, Matyáši, kam se to štěstí naše podělo?
Vy spíte již, kde slz a shonu není, neb žijete tak moudře, prakticky, jen já se z toho neprobral už snění, jen já jsem uváz drápkem – na vždycky.
Leč rád si zpívám svojí na souvrati a jako skřivan vzlétám na blankyt, ač vím teď: sladko na pěvce si hráti, než tuze hořko někdy – pěvcem být.
A víte-li pak... Klesá moje hlava, co usmívá se ret můj, níž a níž... Teď hoch můj, sextán, přichází a dává mi dobrou noc. „Ach, tati, ty tu spíš?“
Ne, neusnul jsem, ne, můj milý hochu, leč byl jsem odtud v dáli, daleko, z pout všednosti jsem vytrhl se trochu a roztoulal se jako Aleko.
Byl v kvetoucím jsem kraji... tváře známé a milé zase kynuly mně mžik... pár stínů přišlo, kterým žehnáváme... zas byl jsem mlád... A za to, hoši, dík!
Cookies on Poetry Cove