Jsou duše, a já také znal jsem jednu,
studánky které tají šerý les,
vždy uzavřené včera jako dnes,
však shlédni blíž a vidíš v ně až ke dnu.
Ty nevábí tě nikdy šumem vnadně,
je hledat musíš lesem širým sám
a často k jejich tajným hlubinám
jen maně jdeš a nakloníš se nad ně.
Tam pomněnky jen kvetou kolem nich,
jak ve vzpomínkách svých by pouze žily,
je povrch jejich kliden vždy a tich,
k nim sotva větřík vnikne rozpustilý.
Však také slunce sotva kdy v ně padne
a nezahřeje čistou jejich hloub,
jen na pokraj jsi jejich v mechu stoup’,
a cítíš, jak jsou chladné, do dna chladné.
Tvůj obraz jenom na mžik do nich kles,
tvou lásku vskutku nikdy nepochopí,
jak nad studánkou rozkládá se les,
těch neprostupných korun šeré stropy.
Však pro přátelství tiché stvořeny,
jež dají všem, kdo nad nimi se sklání
a kdo z nich pít chce, cestou znavený,
jsou přec jen lesa velké požehnání.