Měl rád své hnízdo rodné v milé vsi, jak hnízdečko to bylo vlašťovčí pod černým trámem selským. Ve výši se nad Vltavou třpytnou bělala
ta jeho ves, to drahé zátiší, co – zdá se to na dosah bezmála – na druhém břehu v skalním hnízdě svém se zvedal Orlík. Tam byl třpyt a lesk,
a jeho hnízdo – prostá chalup vísky – kryt mělo jenom z došků, strop tak nízký, leč útulno a teplo bylo v něm, a měl je rád až střechy po netřesk,
nad pyšný, zářný hrad mu bylo milo. Tu otec žil a máť – oh, ve dvou dnech je ztratil oba! – ale jejich dech zde dosud vlá v tom hnízdě, jež mu zbylo,
v těch začernalých, nachýlených zdech. Když vyrostl a práce badatele ho uvěznila v městě rušném cele, těm dal je darem, kdož se ujali
ho sirotka, když, klučina tří let, zřel rakev otce, matku ztuhlou v led a lomcoval jím pláč tak zoufalý. Leč každý rok sám navracel se zpět
v to hnízdo rodné na pár letních neděl: zde kynul oddech, tu vál klid a mír, svět celý v dáli nechav, klidně hleděl, jak vlaštovky kol krouží navečír,
jak okna, jimiž dívala se máti, jak pozlátkem se při západu zlatí, a každý, jejž tu otec sázel, štěp mu svatý byl, a jeho tichý šum,
jak naslouchal mu, nes’ ho k dávným dnům a zněl mu jako šepot modliteb. A potom život – jak už tvrdý jest – ho v cizinu hnal, do dalekých cest
a k práci připial dobu ho tam dlouhou; než jako pták se za čas domů nes’ a s jakou chvátal nedočkavou touhou zas v milý kraj svůj, v jihočeskou ves!
Již stanul tam, již toužným zrakem hledal své hnízdo – leč teď ztrnul, mnul si zrak: Pryč hnízdo rodné! Vysoký se zvedal na místě jeho nový dům v své slávě,
a střecha rudá křičí vyzývavě, a hostince tam nápis je a znak. Vše pochopiv, krok neučinil k předu, víc ještě nechtěl ve tvář pozřít zkáze;
zpět obrátil se, prchal, až se hledu ves ztratila, a pak šel k dálné dráze. Šel, zamžený zrak, klopýtaje tam, „Mé hnízdo strhli!“ vzlykaje, se řítil;
teď teprve v své duši plně cítil, že opuštěn vším na světě a sám.
Cookies on Poetry Cove