Stromy kvetou... Žluták zlatí meze...
Petřína nám v okna svítí vděk,
po zelené stráni jak když leze
bílé stádo shluklých oveček.
Alej venku – jeden oblak bílý
perleťově třpytných květných hvězd,
jak když samo nebe se to chýlí
do soumračných, smutných lidských cest.
Pro květ nezřít začernalých snětí,
starých puků, puklin, ran a rýh,
všecko zakryl, pojal do objetí,
stmelil, zcelil teplý květů sníh.
A ty jdeš pod stromy kvetoucími,
rozsvítí se radostně ti hled,
v duši sen se zašlých let ti přímí,
kdy jsi také jak ty stromy kvet’.
Ale vrásku nic již nezahladí,
nezacelí nic již srdce lom,
jdeš a cítíš v upomínkách mládí,
že jsi míň než keř a míň než strom.