Když bylo po svátcích, a stromek stál tu prostý,
o zář svou oloupen a o hříčky a skvosty,
tu děti na oheň kus po kuse jej daly.
Hned vůně z jehličí byl plný pokoj malý,
a v krbu šlehlo to a praskalo a plálo
a celé do jizby to vlídným dechem hřálo.
Jím ve fauteillu byl jsem ukolébán ve sny.
Hned zřel jsem svíček zář a slyšel výkřik plesný
a dětských hraček dech jsem cítil, vůni laku.
A před stromkem já sám jsem stál tu, nebe v zraku,
jak dítě – jako kdys – pln radosti a štěstí.
Však zvolna shaslo vše, neb dohořelo klestí.
Tu knihu zavřel jsem a vzdych’ si: Chvíle šťastné!
Tak mizí dětství květ, tak ples a radosť hasne,
tak naše illuse a naděje a snění
se jako stromek ten jen v hořký popel mění.
A přece naposled jim zase žehnáš vřele,
neb vůně zbývá ti a teplo v žití celé.