Pryč, zlobo ty, pryč, dál od mého prahu!
Ó, znám tě, znám od svého mládí již,
tys často odtrh’ ode rtů mi číš,
můj zvrátil krok, kdy právě letěl k blahu.
Tys vždy a všude plet’ se v moji dráhu,
k vší rozkoši mi stavěl’s zdi a mříž,
vždy přemlouval’s, vždy měl’s jen „kdyby“, „když“,
nic plně užít nedal’s mi, ó, vrahu!
Výčitkou byl’s mi ženy ve objetí,
myšlénkou ztráty v jarém smíchu dětí,
v dnech léta tuchou zimy, která studí.
Ve slunci stínem, ve požitku hříchem,
vzpomínkou zrady v kruhu přátel tichém,
pryč! pryč! – ó, běda, zas již mám tě v hrudi.