Sníh, sníh a sníh, kam zraky hledět mohou.
V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále;
ty jedny ženskou vyšlapány nohou
a druhé jsou od dětské nožky malé.
A nenapadal na ně sníh už bílý.
Ty velké napřed a ty malé vzadu,
čím dál, tím víc – to došly děcku síly,
snad plakalo již z únavy a hladu.
Ted' ale mizí zcela mému hledu,
snad v náručí je matka zdvihnula si;
jak asi nyní šla jim cesta k předu,
zda donesla je zdravé pod krov asi?
Snad u krbu již dávno, v němž se topí,
a marně o ně neznámé se lekám –
však celý den jsem viděl přec ty stopy,
jak do dálky se tratí, v pole někam...