Ve velkém sále, v kterém od podlahy
až k maleb stropu knihy, knihy, knihy,
se velký stín mi zjevil, v čele rýhy,
se zářným okem, stařeckými tahy.
Já věděl, duch to velké lidské snahy,
jenž s boha, pravdy závoj strhl plihý,
jenž moře zbadal, hvězdné přešel prahy,
a vyšel jsem – stín se mnou – plný tíhy.
A žebračka tu venku stará stála,
a její líc jak zrytá byla skála,
jíž přes den celý paprsk nepozlatil.
Já sklonil se k ní, náhlým sehnut bolem,
leč pak jsem marně ohlížel se kolem:
kam, kam se jen ten velký zjev mi ztratil?