Když dřív jsem cítil, v jizbě tich,
v své duši píseň růst,
mně bylo vždy, jak slyšel bych
andělských křídel šust.
Jak nadšení by cherub stál
vždy za mnou, teplý dech,
a perutí svou tiše vál,
až z duše plamen šleh’.
Pak stih’ mou sterou píseň šíp
a kámen plný zlob,
a nebes host již nenahýb’
se ke mně od těch dob.
Teď, pohnutý až do hlubin,
když cítím křídel tep,
vždy tuším: Za mnou stojí stín,
na tváři drzý škleb.
A rouhá se ten neznámý
mé síle, touhám všem,
mé verše teplé škrtá mi,
mé sloky kazí něm.
A když se někdy obrátím,
mě jímá strach a žas:
on na mne hledí okem mým,
můj vzhled má i můj hlas.