Jak motýl, jejž krok vyruší,
mi štěstí sedlo na duši,
tak tiše, tiše, tiše...
A já se zrovna dýchnout bál,
by nezvedlo se plaše dál
do oblačné své říše.
To všecko bylo jako sen,
a já se dál měl dívat jen,
však jinak už je v žití;
nad vůlí větší moc má cit,
já motýla chtěl zachytit
a provždy v srdci míti.
Však sotva jsem jen ruku vztáh’,
ten motýl prchl jako v snách
a letí, letí, letí...
Již dávno po něm není sled,
však duše má se jako květ
vždy ještě musí chvěti...