Když ve štěstí svoje jsem nevěřil víc,
jen na víry bolesti šumné,
tu Štěstí, jak sluncem politou líc,
jak zázrakem stanulo u mne.
A v oku má hlubokou tajemnou šeř,
Jak v pohádkách v starém je hvozdě:
Já tolik jsem toužil, Štěstí mé, věř,
a chvíli jen – přišlo jsi pozdě!
A Štěstí mi s úsměvem podává číš,
jak sladký as nápoj ten její!
já po ní chci dlaň svou vztáhnouti již
a nemohu – ruce se chvějí.
A hlavou zas letí mi prožitý klam,
a všecko zřím ve světle dvojím –
hle, Štěstí mé kývá radostně tam,
a já se v ně uvěřit bojím!