Červánky bledly mrouce,
i zvonek zamk’ už hled,
a na nebeské louce
se rozvil první květ.
Z trav motýl vzlétl šedý,
brouk bzuče zapad’ v nich,
kos hvízdnul naposledy
a v houští šerém ztich’.
Tu z korun stromů, polí,
jež oddýchala v snech,
se větrem po údolí
nes’ náhlý, bolný vzdech.
A tichým pod nebeskem
vždy dále letěl tmou
a otřás’ divným steskem
i celou duší mou.
Té záře, co se lilo
jí přes zem celou dnes!
A málo jenom bylo,
co jsem z ní v duši nes’.
Těch květů, co jen plálo
dnes jaru na zázrak,
a na kolika málo
jen padl mdlý můj zrak!
Těch písní, co jen znělo
dnes z polí, lesa, luk,
a zdali jeden v čelo
a v duši vryl jsem zvuk?
Ó, líto tak až v nitro
mi bylo náhle dne,
a přál jsem si mít jitro
a slunné poledne,
bych zachyt’ všecko světlo,
bych vypil všechen dech,
bych květů, co jich zkvetlo,
i tónů užil všech.
Jak teď bych chápal taje,
jež květ má, píseň, jas! –
a vím, že umíraje
ten stesk pocítím zas!