Leccos jsme jinak si mysleli,
času než přinesly proměny,
lodi, jež na výzkum vyjely,
kdesi v krách ledových pohřbeny.
Illuse, touhy a naděje,
mladosti nejsladší úděly,
zapadly v proudy a peřeje,
vlny se nad nimi zavřely.
Oko zprv slzou se zakalí,
ruka se do pěstě zatíná,
ale pak přes bolest, přes žaly
klidná se rozestře hladina.
Jenom tak někdy že ještě ve snách
duše se zachvěje v tichém dni:
po tom, co zapadlo, na vodách
kruh to snad ztrácí se poslední.
Jenom že, do hlubin na dno až
jak se tak zadívám, teskno mi,
jako bych čekal, že něčí páž
nad vodou ještě se zalomí.