Když na hvězdnatá nebesa,
hoch, upřel snivý hled,
tu bylo mu, jak ve hvězdách
by vlastní osud čet.
Opustil máť i rodný dům
a v cizí táhl kraj:
„Jdu hledat v dál svou hvězdu!“ řek.
A vnikal ve hvězd taj.
Jej nelákala Venuše,
ni Lyra, ani Kříž –
„Kde hvězda má?“ se stále ptal
a pátral v dál i blíž.
Tu rudým ohněm vzplanul Mars,
svět požárem se rděl,
leč přes vši bouř a mrak a kouř
vzplál novou hvězdu zřel.
„Hohó! toť hvězda Svobody,
to hvězda má je!“ vzkřik
a jarým hlasem do zbraně
již volal bratří šik.
Zdar kolísal hned sem, hned tam
jak vlna nestálá,
až v sled se hvězda Svobody
mu na vlast usmála.
„Teď domů – k matce!“ zajásal
a vzletěl do nebes;
s jich výše objal rodný kraj –
a jako hvězda kles.