Ten starý dub, jenž u rybníka stával,
jak často těšně nad mou šuměl hlavou,
když tmavých dum se přihrnul v ni nával,
a srdce bol mi vlnou strhl dravou.
Dnes ruku v ruce jdem tu, drahá ženo,
však nediv se, že stanul jsem a oněm’;
kde dub, jenž s rtů mých tvoje slýchal jméno?
Jen lavičky kus ještě zbyl tu po něm.
Ó, škoda, viď, že ti, kdo trpké žaly
a muka s námi neváhali nésti,
se této chvíle naší nedočkali,
kdy jdem tu spolu, v oku celé štěstí!