Jak uštknut byl by, starý čert
po modrém archu sahal,
dnes vzkázal jemu Lucifer,
by se už nenamáhal.
Že potřebí je mladých sil
v té těžké dnešní době,
a tuhý spár – on že už stár,
by odpočinul sobě
„Tak, na pensi!“ vzkřik’ starý čert,
„a tohle vděčnost zve se,
za vše, co peklu získal jsem,
se výslužné mi nese?
Co mladých duší zhubil jsem,
co starých sevřel v kleště,
co nadšení, co plamenů
mých rad ulily deště!
Co zašlapal jsem práva v prach,
jak báli se mne čistí –
a nyní tak!“ A jeho zrak
jak blýsk’ by nenávistí.
A změnil se a lít a lít,
až na světě stál našem,
a starý čert – nu, žádný žert
se stal tu mecenášem.
Byl rázem členem spolků všech,
kde vyskyt’ se, tam nával,
a k zbožným, velkým účelům
rád v měšec sáh’ a dával.
Pak počal klášter stavěti,
jak duše jeho změkla,
ten měl být jako pevný hrad
před zkázou, zlobou pekla.
A mluvil všude, nadšeně,
a mluví-li, vždy jásá:
Jen směle dál, kde ideál,
a nebát se, to spása!
A starý čert, jenž tolik škod
a tolik stropil zlého,
měl slávu, čest a členství měst – –
A přec byl anděl z něho – –