Tou starou cestou k lesu
jdu zase po létech
a kam se okem nesu,
vše zář, vše třpyt, vše dech.
Dech dávno přešlých roků
a přeletělých dnů,
při každém, každém kroku
jdu víc vždy jako v snu.
Vzpomínek řada sterá
se tlačí ke mně zpět,
jak byl bych teprv včera
tu kráčel naposled.
Vše tak jak v dobu onu
tu nechal svět i čas,
i ze vsi těchže zvonů
ten známý slyším hlas.
Jdu touže cestou polem
a tytéž domky zřím
se zahrádkami kolem
a plotem zčernalým.
A tytéž stromy hází
mi v cestu stín a chlad,
a týž k rybníka hrází
jde potok jako had.
Týž vítr, západ rudý
i v polích starý kříž,
jen já, jenž kráčím tudy,
jen já už nejsem týž.