Zas usedly v kruh Starosti si ke mně,
prý na mžik jen – jak právě kolem letí...
– Tvůj hošík kašle – inu, děti, děti!
to nejkřehčí květ v celém dolu země.
– Tvá žena čeká se? (Já přikýv’ němě.)
– Ba, to je srázem nad propastí spěti!
– A co tvá matka? Jistě bolno je ti,
když pomníš sudby, jež se mračí temně.
„Dík za optání! Vše to zlé jsou věci,
však pevnou naděj v záchranu mám přeci,
ač jedno srdcem chví a druhé rmoutí.“
„A tolik práce mám.“ – Ted šestá padla.
„Do schůze musím.“ – „Musím do divadla.“ –
(Protivné tetky! – Ne a ne se hnouti!)