Já měl jsem vřelý, žhavý cit,
ten v mladém srdci mém byl skryt.
A cit ten často z oka šleh’,
ne v jiskrách, ale v plamenech.
Tu nestačilo blesků pár,
ten plamen chtěl zas plam a žár.
Však vůkol mne byl chladný svět
a jinovatka, mráz a led.
Leč plamenů těch čistý jas,
ten neztišil se, neuhas’.
A k mému hrobu jednou přijď,
až na všem bude sněhu píď.
To bude ten, kde padlý sníh
hned skane v slzných krůpějích.
Tam srdce bude pohřbené,
to horoucí, to plamenné.