Má maminka mohla žíti
u mne neb u bratra,
leč raději stoupala denně
třetího do patra.
Tam měla příbytek malý
a prostě zdobený,
však otcův kreslený portrét
se díval k ní se stěny.
Tam měla své staré věci
ze staré rodiny:
svou kredencku, skříně a stolky
a cvakavé hodiny.
Sta tretek, škatulek, pouzder,
mnohá již bez víček,
v nichž chránila si jak poklad
kde jaký hadříček.
A hlavně u okna stála,
vsunuta v záclonu,
ta lenoška stará, v níž otec
náš sedal až do skonu.
Teď sedala v ní zas ona,
zasněná přes chvíli,
a věci, ty staré věci
k ní něžně mluvily.
I půl dne bývala u nás,
laskala vnoučata,
leč večer pak chvátala domů,
v plášť černý upiata.
My měli už jiné zájmy,
v dny příští ved náš most,
a ona jen hledala, nazpět
kdo šel by s ní v minulost.
A šly s ní ty staré věci,
ta veteš hotová,
leč pro staré srdce bez nich,
ne, není domova.