Praho, Praho, královno naše sirá, Ty, jíž čelo věnčila kdysi sláva, i v svém smutku, v porobě své a hoři, jaká jsi krásná!
Ó, bych hlas měl hlubokých velkých zvonů, který se sta Tvojich se valí věží, by v svět celý, Tebe jenž nedbá, létla pověst Tvé krásy.
Ó, bych měl jen barev těch žhoucích sílu, nad Tvou skrání večer když v růžích hasne, by v mé písni zaplála Tvoje krása čarovným leskem!
Ale běda! Střízlivá doba páry, kryjíc maskou pokroku špínu čela, trhá, trhá s krásy Tvé, bědná Praho, za lístkem lístek.
Ten, jenž kdysi, studentík drobný, sníval o Tvém kouzlu v podkrovní svojí jizbě, muž teď, zmaten točí se, stará Praho, hledá Tě, hledá.
Ten, jenž zná Tě, venkova šedý stařec, k pouti slavné který rád v Tebe spěchal, stojí, neví, věřit-li může zraku, v činžáků moři.
Rychle, rychle, nežli nám na vždy zmizí, nechme táhnout obrazy staré Prahy před svým zrakem, který chce snít a vpíjet v její se krásu!
Pojďme za ní v uliček úzkých šero, kde se chytá v štěrbiny dlažby tráva, kde se v ticho s kostela smělé klenby vlévá zvuk varhan.
Tam, kde domů, paláců zdobné štíty v soumrak svítí, klášterů tmí se stáří, v loubí ulic, v kouty, kde ještě dřímá legenda tichá.
Jak se snoubí s klikatých střech tu nachem svěží zeleň utichlých starých zahrad, v jichžto stíny lákala v něhy dobách galantní láska!
Co tu svědků, kamenných, šedých svědků staré slávy, vítězství, zmatků, bojů, těžkých ran a bolesti, větší všeho: nevděku vnuků!
Rychle, rychle vzbuďme ty spáče ze sna, nechť nám k srdci o starém mluví věku, kdož ví, zda snad neskácí je už zítra motyka s rýčem!
Nesmí, nesmí! Krásou Tvou spiti, Praho, v duši plno zkazek těch přešlých časů, k smělci, jenž Tě bude chtět na krev zdráti, zahřmíme: Zpátky!
A Ty sama jako ta královna nebes, která v jednom chrámě Tvém, jak dí pověst, velké perly zloděj když bral jí s hrdla, oživla rázem,
ze sna vzbuď se, strnutí pouta setřes, rozněť blesky hněvu v svém klidném oku, tu, jež skvosty strhati chce Ti, zachyť rouhavou ruku!
Cookies on Poetry Cove