Ty staré domy mizí, jež po věky tu stály,
kde úzké byly schody a tmavé celý den,
kde pod Kristovým křížem lampičky rudé plály,
kde strašívalo kdysi – již mizí, rýčů plen.
Jak vlna by je spláchla, ty domy trpasličí,
ty obrázky s jich čela i zubovatý štít,
teď činžák s levnou zdobou tu kopule své tyčí,
zkad filigranským oknem piano slyšet znít.
Ne, nemyslím, když starých jdu hradeb po úpatí,
jak i s tím domů rázem se lidé změnili,
já na vás vzpomínám si, ó, stařečkové zlatí,
již dávno, dávno spíte už na dně mohyly!
Na vás, již v starých domech jste mnohá léta, zimy
svůj život celý žili, jenž prostý byl a tich,
a měli jste je rádi a duší srostli s nimi,
a oči otevřeli a oči zamkli v nich:
Jak srdce by vám vzkřiklo, a slzy tekly tváří,
a jak by k prsům padla vám vráskovitá líc!...
I vlaštovka tak vzkřikla, jež odletěla v září
a v dubnu nenalezla tu hnízda svého víc.