V té staré skříni, vykládané květy
a stromy, ptáky, které kdysi v klínu
se mnohá mísa třpytívala z cínu,
teď jenom knih mých blýskají se hřbety.
Ji urobil kdos víc než před sto lety,
ji báby strýc měl, dávno skrytý v hlínu,
pak bába, od ní já – vždy nové světy!
A stará skříň tak praská v nočním stínu!
Snad mladým družkám, jež se kolem tmějí,
to vypráví jen vlídná duše její
o starých časech za nočního ticha.
Leč já, jak to tak praskne v staré skříni,
si myslívám: To bába moje nyní
tam v dáli sama bez snů v loži vzdychá.