Stará mluvo chodská, jaká je tě škoda,
že se ztrácíš hu nás jako vězdy za dne,
jako by kus naší zemi vzela voda,
jako hdyž kjet z jera do potoka spadne.
Málo huž se mluví, jak dědci mluvili,
pořád víc z tý naší starý mluvy mizí,
jako bysme za ni, hínaj, se stydíli,
milyjší nám bulo šecko nový, cizí.
Řekneš starý slovo, tak tě pěkný zdá se,
a huž hulekneš se, jako při zlým říchu:
vohlídneš se strachem po tý mladý chase,
ha ta se tě vzadu vyšklebuje v smíchu.
No, huž s Pánembohem! Šecko mňení tary
na božím se sjetě ha tak ta řeč teký,
hale přec mňe líto naší mluvy starý,
jako by s ní mizíl i cit teplyj, mňekkyj.
Ta humíla znít! Tak jádrně ha rázně
ha zas mízala se, bula sladkosť samá,
jako by bouch táta na stůl bez vší bázně
ha zas jako by tě hladila tvá máma.
Jako by tě děrek houpal na kolenou,
pohádka vstříc dyjchla v čase, hdyž sou přásky,
jako bysi slyšíl, hdyž se z jera ženou,
náše vody zvučít mílo přes voblázky.
Huž je šemu konec, vodploulo to kamsi,
jináč hučit děti pryj je zapotřebí.
Přemujmilyj Bože, něhdy myslívám si,
asli burou dědci rozumít jim v nebi?