Nad jezerem, jež hrálo do modrava,
kdes na jihu jsem used na vinici,
a starý vinař, úsměv na své líci,
již láhev nese ze svých sklepů tmava.
Krk láhve, stěny, dno i celá hlava,
vše šedé prachem, hlinou na ní tkvící
a smetí, pavučí, jak dlouho, těžko říci:
„Znak, signore, že vzácná je a pravá!“
Nechť nad mou knihou letí roků řada,
nechť pohází ji blátem nenávist,
a prach a smeť nechť hustě na ni padá!
Kdys neodstraší někoho ta špína,
prach nechá prachem, smetí smeť – jsem jist,
a zkusí, dobrá kdys jak rostla vína.