Jedno oko slepé,
shrbená a malá,
kolik na svých loktech
dětí odchovala!
Jak pes domu věrna,
neúnavná v práci,
před sebou růst zřela
třetí generaci.
S výbavou ji matka
popouštěla dceři,
aby květ jí střehla
na novém zas keři.
A když květ se rozvil
v pokolení třetí,
šla zas tam, šla vždycky
jen, kde byly děti.
Sloužila, ó, což jí
bylo více třeba?
za vlídné jen slovo,
za ten kousek chleba.
Sloužila, až posléz,
shrbená a malá,
byla už jak děti,
které houpávala.
Bože na nebesích,
tu jí učiniti
milost rač za věrnost,
práci celé žití:
Nevykaž jí v ráji
místo v stařen kole,
dej ji mezi děti,
jak tu žila dole!