Venku ticho, noc a mrak,
dítě v lůžku sténá tak.
Ťuk! – ťuk! „Slyšíš? Nyní, nyní!
tam v té naší staré skříni!“
Dítě hrůzou poulí zrak.
– Stiš se, stiš se, dítě mé,
co to klepe, najdeme! –
Ťuk! – ťuk! „Slyšíš? Jak to klepá,
srdéčko mi prudce tepá,
bolí mě, ach bolí zle!"
– Stiš se, stiš se, duše má,
Pánbůh s náma oběma –
Ťuk – ťuk! Výkřik. Od pelesti
matka skočí, bije pěstí
v dřeva skříně spuchřelá.
– Vidíš, jak to dostalo,
ranou se to zahnalo! –
Jizbou noc a ticho táhne,
matka děcku k srdci sáhne –
také to bít přestalo...