Nechť je to alej zkvetlá stříbrem hruší,
či pole, luka, rybník v tmavém lese,
neb sad jen, v kterém stará jabloň pne se
a strakatina na plotu se suší:
Vždy stafáž lidí krajině tak sluší,
tam oráč, babka, která klestí nese,
zde kluk, jenž psa za dlouhé tahá uši,
neb žnečka, tulák, jenž se zimou třese.
Ne k oživení, nebo samo žití
je příroda, i když jí vítr nelká,
hrom neduní a nešumí to v sítí –
Ne poučení bychom z toho vzali,
jak příroda je vždy a všude velká,
leč o tom, jak my proti ní jsme malí.