Srdce tvé hluboká moře je tišina,
nad kterou anděl sám peruť svou rozpíná.
Dívám se v hlubinu, kolébán do snění,
ruce se spínají samy jak k modlení.
Zní to z ní tajemně, šeptá a šelestí
o míru po bouři, uspané bolesti.
O chvíli po práci, která tak čarovná,
o lásce, všecko jež ve světě vyrovná.
Ze všeho nejvíc však prosí to z hlubiny:
odpustit každému, nemstít se za viny!
A já zřím v úžasu, k dnu-li zřít vzpomenu,
co ti tam naházel život už kamenů.