Je zprvu vázou, zkad se květy smějí
tak prosté, čisté, rosa když je koupá,
jak dětská očka rozmile tak hloupá,
jež nevědí o mrazech, o závěji.
Pak kaditelnou, kde vždy ohnivěji
to plá a doutná a zkad, jak se houpá,
dým oběti, již neseš jiným, stoupá
a obláčky se vonné k nebi chvějí.
A pokladničkou pak, co skráň se kloní,
již, lásky žebrák, držíš nastavenu
a čekáš, zda kdo hodí haléř do ní.
A posléz jenom popelnicí, urnou,
kde ze všeho, co mělo pro tě cenu,
si pouhý popel skládáš s myslí chmurnou.