Listí zas padá v cesty i lada,
leží mi dole u nohou,
průsvitná, lehká mlha se spřádá,
šerý stín táhne oblohou.
Netáhne vítr skrz korun výše,
nerve to listí jeho svist,
sám sebou dolů tiše, tak tiše
za listem k zemi padá list.
Tobě, jenž na to díváš se, snílku,
duše snad v prsou zasmutí,
před stromem staneš zamyšlen chvílku
v podivném, měkkém pohnutí.
Ale strom klidně na to se dívá,
za sebou maje listí to:
listí se snáší, v minulosť splývá,
co je tu sváto, prožito.
Přelety bouří, záře svit krátký,
štěstí dni jak dni bolesti,
chvíl těch jen ohlas časem jde zpátky:
spadalé listí šelestí...
A listí padá a listí sněží,
jak mu čas rukou pokyne,
u nohou stromů kupí se, leží:
v korunách místo pro jiné.