SOUMRAK V PODZIMU.

Tak smutno! Nebe mhlivé, a pod ním tupý klid. Tak smutno! Nebe mhlivé, jak dítě neduživé

den zmírá, sotva svit’. Zem vlhká, vítr duje, a chvílemi zas mží. Zem vlhká, vítr duje

a větve ulamuje, a zvuk to poslední. A není tma ni světlo, ni teplo, ani mráz.

A není tma ni světlo. Kéž křídlo zimy smetlo by vše radš v jeden ráz! Co dál je, nelze zříti.

Vše ztraceno je v mhách. Co dál je, nelze zříti, jen močál mdle tak svítí, kol rozlit po lukách.

Tak nahé stojí stromy, a dole leží list. Tak nahé stojí stromy, a jak se větev zlomí,

též mnohé spadne z hnízd. Jak srdce by to prázdné, když vylét’ pták a prch’, jak srdce by to prázdné

sám do propasti srázné se smíchem strom byl svrh’. A mně je teskno divné, dnů přešlých cítím vlek.

A mně je teskno divné, a v duši mojí živne zas bolesť vzpomínek. Má skráň se na strom chýlí,

jenž býval jeden květ, má skráň se na strom chýlí, jak nejlíp on v té chvíli by moh’ mi rozumět.