Červánek už skoro zhas,
po lesích se smráká,
naposled se ozval hlas
zpožděného ptáka.
A je ticho; paseka
mlčí i hloub lesů –
pojďme, než nás poleká
i vzlet můry z vřesu.
Černá noc již nastává
v dubině i smrčí;
každý keř – jak postava
když se k cestě krčí.
Každý kořen, jak když had
přes cestu se snuje,
větev – jak když odevšad
páž kdos natahuje.
Jak bys cítil nezřených
křídel kolem vání.
Slyš! Zněl sten to, nebo smích
v rokli pode strání?
Balvan jak když z podušky
mechu v cestu vkročí.
Blýskly to teď světlušky,
či zlé skřítkův oči?
Pojďme, dej mi ruku svou,
co mi kouzel sjezdy?
Však mne vedou očí dvou
láskyplné hvězdy!