SOUD

Tak bylo to, jak už jsem řek, co víc říc, nevím ani, mě osten vašich otázek do hloubi srdce raní.

Ve vašem městě vzrost jsem, žil, a k čemu slova šperku, já nade vše si oblíbil tu kožišníka dcerku.

Tak byla čistá jako sníh a tichá, nehovorná a oživla jen v loktech mých má milá panna Dorna.

Však bránili nám, lačný, žel, byl grošů otec její, a já jen prázdný míšek měl a hynul beznadějí.

Tu císař náhle vojnu zved a táhl proti Turku – aj, lákal mne ten širý svět, když hryz jsem tu jen kůrku.

Snad s kořistí se navrátím, a Dorna jistě počká, já bázeň rozfouk jí jak dým, jí slzy utřel s očka.

„Za rok neb dva tu budu zas!“ jsem šeptal v její muku, a Dorna chvíc se jako klas, mi věrně tiskla ruku.

Dva roky jsem se světem bil a v psotách sloužil těžce a žold a kořist hromadil si do starého měšce.

A stříbro v něm a na prsou sled po zcelených ranách, jsem – dva dni tomu teprv jsou – se ocit v města branách.

Já spěchal, letěl jako pták, jak vítr, který hučí, bych pannu Dornu prudce tak stisk zase do náruči.

Tu v městě ruch, tu v městě ryk, vše křičí, k rynku běží, já běžím též, neb už jsem zvyk být při mele a řeži.

Shon dětí, mužů, bab i žen se vlní kol a víří, a na rtech smích a kletby jen, se tlačí ku pranýři.

Vše pochopil jsem, prohlédnul blíž trochu jen – ó, běda! Tam na pranýři nahá půl má Dorna stála bledá!

V tom okamžiku všech svých ran jsem bolest cítil znovu, vši psotu, již jsem poznal, štván od domovského krovu.

Vši touhu, mít jen sám a sám to krásné, čisté tělo, jež v slzách oči, v líci plam, se před všemi teď chvělo.

To všecko bylo pouze mžik, žár trávil mě, led mrazil – já „Ženko běhlá!“ hlasně vzkřik a meč svůj v hruď jí vrazil...

Tak bylo to – dím poznovu, bez mučidel – co brání, bych pod sekyru katovu byl odsouzen, ctní páni?