Dva vedle sebe hroby ležely.
Z nich vysoký byl jeden, z drnu lem
vždy svěží měl a planul květů stem
a kropen býval každou neděli.
Druhý byl rozryt motyk ocelí,
Bůh ví, zda hrobník věděl, kdo spí v něm,
tak pomalu se prokopával v zem
a opuštěn byl, sám rok po celý...
A přišla zima, hřbitov byl tak tich,
a oba hroby bílý zavál sníh,
jen kříže čásť se dívala ven skrovná.
A mně, ač sterou polámala sněť,
se zima vlídnou, dobrou zdála teď,
že všecko stejně a tak tiše srovná.