Jen s bolestí se z místa může hnouti.
Den stráví celý jizby ve zákoutí
tak opuštěná – vše jde po své práci –
a její povzdech do prázdna se ztrácí...
Však v neděli, tu teprv smutno bývá,
to v celém domě duše není živá,
a ticho, mrtvé ticho, ticho všady.
Tu k oknu belhá, jež jde do zahrady,
a perutí hned větru jemné vání
k ní všecku vůni puklých poupat shání,
přes zídku šedou, žaluzie stinné
k ní útlocitná réva výš se vine;
hned ptáče sletí, sněť kde oknu blízká,
jí šveholí a zasteskne a výská,
a haluze jí kynou a se chvějí.
Jde hrát si zlatý paprsk na klín její
a hřeje, vodě motýlů k ní stero.
Ó, soucit, paprsk, který letí v šero!