Ó, mistře, který’s prchl z víru měst
a v starých troskách pracoval jsi v tiši,
Tvůj sluch mou píseň pozdní neuslyší,
Ty spíš, a duch Tvůj krouží kolem hvězd.
Za břímě práce, jež jsi uměl nést,
za odříkání, cíl jež klade vyšší,
měl’s ptáků zpěv jen a šum řek a zvěst
a vlhkou vůni, kterou hory dýší.
Tah Tvého štětce každý láska táhla,
a jméno Tvoje? – mizí ponenáhla
tu mezi námi, jak už to tak bývá.
Však v hradu starém, jak tu stojí v klidu,
tam žije, žije – na stěnách i v lidu
a do pohádky hradu tiše splývá.