Vše ztichlo ve mně. Starých vášní lvice
jak usnuly by, hněv proud odnes’ ručí,
a hořkosť páry vzaly do náručí
a odlétly s ní, stříbrem blýskajíce.
Ba ani Tvoje neviděl jsem líce,
jež v srdce tolik nalila’s mi žluči
a tolik jedu, který pálí, mučí,
ne, v klínu skal tam nevzpomněl jsem více.
A přec jsem vzpomněl jedenkráte Tebe.
To bylo večer. Lesy voněl vzduch,
a modré zvolna růžovělo nebe.
Pták zpíval. V pěnách svítil řeky pruh,
a Zvíkov hleděl v záři do údolu...
Já vzdych’: „Ó, žel, že nezříme to spolu!“